Žár zelených očí - 9. kapitola

 9. kapitola

Utíkám dál a dál. Větvičky pode mnou rupají a každý prasknutí se rozléhá lesem. Bojím se, že mě to prozradí. Při běhu se mi vlasy zamotávají do větví stromů, oblečení se mi zahákuje za trní keřů. Neztrácím čas opatrným odděláváním a jen škubu. Na mnoho místech mám už proděravěné oblečení, skrz které na mě fouká studený vítr. Je mi zima i teplo zároveň.

Nohy mě bolí, nemůžu popadnout dech, ale bojím se zastavit. Bojím se ohlédnout. Co když za mnou pořád běží? Co když se přibližuje? Panika mnou projede a já už to dál nevydržím. Padám na tvrdou zem a třesu se. Ne zimou, ale strachem a beznadějí. Tenhle psychický nápor už moc dlouho nevydržím. Skrz díry v oblečení mě bodají kameny, větve a všechno možné do těla, ale už to nevnímám. Bolest jde mimo mě. Necítím nic.

Když už ležím pár minut na zemi, třes ustává a já se pomalu uklidňuji. Opatrně se posadím a naslouchám zvukům kolem mě, zda neuslyším přibližující se kroky toho muže. Všude je hrobové ticho. Ani ptáci nezpívají. Jen já vydávám zvuky, které se rozléhají. Snažím se moc hluku nedělat, ale když jste zmrzlí na kost a vaše motorika jaksi nefunguje, jde to špatně. Přesto se snažím co nejtišeji vstát ze země. Na druhá pokus se mi to i povede. Stojím a neodvážím se ani hnout. Bez dechu naslouchám.

Stále je ticho. Chlap se nejspíš ztratil v nedohlednu. Moje reflexi jsou v pohotovosti a v případě potřeby budu moct utíkat.

Nadále stojím u stromu a pozoruji okolí. Kam jít teď? Nevím, kam jsem běžela. Nevím, kde jsem. Nevím, kam jít. Zkusila jsem odhadnout, kudy jsem doběhla a dát se na opačnou stranu. Nějak hodně daleko od chaty. Jen jsem si na tu chatu vzpomněla a už se mi opět dělalo špatně od žaludku. Nechtěla jsem vběhnout tomu vrahovi přímo do náruče.

Nechápu to. Jak to mohl někdo dopustit?! Smrt tak mladých, bezbranných lidí. Zbytečně promarněné životy. Mohli to být moji bývalí přátelé. Mohl to být kdokoliv a teď jsou mrtví. Mrtví! Bylo mi jich strašně líto. Jestli se mi někdy dostane J. D. do rukou, tak ho na místě zastřelím. Hned po tom, co ho donutím říct mi pravdu. Pravdu o ovládnutí, zelených chemikálií a zbytku věcí, které budu potřebovat vědět.

Chodila jsem lesem a bylo mi smutno. Vzpomínala jsem, jak jsme dřív chodili s rodiči do lesa a sbírali houby. Vždy jsem utíkala daleko dopředu, a když jsem našla houbu, bylo jedno jakou, spustila jsem radostný pokřik, který vyplašil všechny zvířata v okruhu minimálně dvou kilometrů. Při té vzpomínce jsem se usmála. To byly krásné, jednoduché časy.

Dřív mi les připadal krásný a přátelský. Ale teď když jsem tu chodila a čekala, až na mě někdo z pod dalšího stromu vyskočí. Připadala jsem si, jako ve vězení z kterého není úniku. Jako člověk, co čeká na popravu.

Tento les byl nepřátelský a čekal na okamžik, kdy mi bude moct nemilosrdně zabodnout nůž do srdce. Ale to si bude muset počkat, protože já se nevzdám. Přestože mám strach, jsem unavená a potřebovala bych sprchu, stejně se nevzdám. Budu bojovat, ať se jim to líbí nebo ne. Protože kdybych to teď vzdala, mohlo by umřít dalších sto dětí a to nemůžu dopustit!

V dálce jsem uslyšela chřestot keřů. Dávám se na zběsilý úprk lesem nehledě na to, jakým směrem se vydávám. Už nedávám pozor, abych byla tichá. Běžím co nejrychleji, mlátím rukama kolem sebe a ne jednou jsem zakopla o pařez. Ale pořád běžím dál. Teď už tělo neovládám já, ale moje instinkty zakořeněné někde hluboko ve mně, o kterých jsem ani nevěděla.

Zpomaluji, přestože si nejsem jistá, jestli jsem unikla. Nohy mě už zase bolí a nepopadám dech, ale panika mě pohání. Nemůžu se zastavit. Mé tělo si dělá, co chce.

V dálce uvidím světlo. Zaměřím se na něj a znovu zrychluji. Snažím se co nejrychleji dostat za světlem. Za bezpečím. Doufám, že tam budou nějací lidé. Kdokoliv, kdo mi pomůže. Běžím blíž a blíž a já si uvědomím, že jsou to světla města, nebo větší vesnice. S novou energií se rozběhnu ještě rychleji vstříc civilizaci, pomoci.

Když jsem probíhala kolem posledních pár stromů, něco mě upoutalo. Nějaký odlesk na stromě. Něco nepřirozeného, co tam být nemělo. Zastavila jsem se na místě a koukala na strom, jako na zjevení. To snad není pravda! Všechny moje naděje na záchranu byly zmařeny v okamžiku, kdy jsem to uviděla.

Na stromě totiž byl připevněn list s oznámením:

Hledá se mladá dívka jménem Elizabeth. Poznáte ji hlavně podle jasně zelených očí. Utekla z nedalekého blázince a je velice nebezpečná. Je schopna zabíjet, takže se k ní nepřibližujte a nezkoušejte se s ní jakkoliv spojit. V případě že ji zahlédnete, okamžitě volejte na tohle číslo…

Za tím bylo napsané číslo, které mi nic neříkalo a pod tím moje fotka. Moje nejnovější fotka, co je nanejvýš dva týdny stará. Musela jsem se jít vyfotit na nějaký průkaz. Je možný, že tenhle blázinec se děje jen takovou krátkou dobu?

Když jsem uviděla ten list, projela mnou zloba. Jak si dovoluje, ten grázl, vydávat mě za blázna? Já mu ještě ukážu, kdo je tady blázen a já to určitě nejsem. Až ho uvidím…

A dál nastoupila panika. Co by se stalo, kdybych si toho nevšimla? Lidé by mě okamžitě odvezli zpátky. Nikdo by mě neposlouchal a já bych neměla možnost ostatní zachránit. I když teď taky nemám moc možností na záchranu světa, nebo aspoň sebe. A co mám sakra dělat teď? Zpátky nemůžu, tam někde na mě číhá psychopat, co mě chce zabít a do vesnice taky nemůžu. Sakra. Tomuhle se říká pořádný průšvih.

Sakra, sakra, sakra! Dřív či později mě najdou a potom svému trestu a ovládnutí neuniknu. Potom budu jen další loutka v této podivné hře a svět neodhalí nastávající nebezpečí. A mám dost podezření, že je to hodně, ale opravdu hodně velké nebezpečí.

Přesunula jsem se dál od vesnice, aby mě náhodou někdo neuviděl. Hledala jsem si mezi stromy nějaké měkčí místečko, kde bych mohla přespat a strávit tam nějaký čas, než se rozhodnu, co budu dál dělat.

Po chvilce jsem narazila na mělkou prohlubeň mezi dvěma padlými stromy, které byly dost blízko sebe, a tvořili jakousi stříšku. Roklinka byla celá obrostlá měkkým mechem, na kterém se dalo, v rámci možností, dobře ležet. Sice to nebyla žádná postel s polštáři, ale mohlo být i hůř. Mohla jsem skončit někde na stole s rozkuchanými vnitřnostmi.

Když jsem se lehla, uvědomila jsem si, že je už tma. Koukala jsem se na oblohu skrz jehličí stromů. Jak dlouho jsem vlastně utíkala? Úplně jsem ztratila pojem o čase. Nevěděla jsem, jestli jsem na útěku dny, nebo hodiny. Všechno ztratilo význam. A v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Koukala jsem se na temnou oblohu posetou miliony hvězd. Pokaždé, když jedna spadla, přála jsem si to stejný. Abych se dostala domů.

Opakováním téhle věty pořád dokola, jsem tomu i uvěřila a s pocitem nové bláhové naděje jsem se propadala do spánku.

-.-.-.-.-.-.-

Když jsem ráno vstala, myslela jsem, že umřu bolestí. Svaly jsem měla celé ztuhlé a moc tomu nepomohl fakt, že jsem se celou noc převalovala na tvrdé zemi. Při protahování jsem málem brečela.

Ale bolavé tělo nebyl můj hlavní problém. Horší byla žízeň. Už dlouho jsem nic nepila a cítila jsem se dehydrovaná. Budu si muset rychle opatřit vodu, nebo tady omdlím. A obstarání vody znamenalo, že jsem se musela rozhodnout mezi dvěma možnostmi. Buď se vrátím do ústavu, kde mě ovládnou, ale napít mi dají, nebo se nepozorovaně vkradu do vesnice a zkusím si nějakou vodu ukrást. A při tom bych mohla vzít i nějaké jídlo. Při pomyšlení na jídlo mi v břiše hlasitě zakručelo.

A protože první možnost nepřipadala v úvahu, vydala jsem se směrem, o kterém jsem si myslela, že by tam mohla ležet vesnice.

Bloudila jsem dlouho. Cítila jsem se čím dál hůř a bolest v krku byla horší a horší. Pokud do dvou hodin nebudu mít vodu, typuji, že omdlím. A potom to půjde hrozně rychle. Do dalších dvou až tří hodin bude po mně. Tohle jsme se učili ve zdravce. Pomyšlení na to, že bych měla umřít zrovna tady, a že by mě lidé našli až za hodně dlouho, se mi nelíbilo, takže jsem radši přidala do kroku.

A za chvíli jsem uviděla světlo, které se prodíralo mezi stromy. Rozběhla jsem se ke slunci a schovala se za poslední strom, co nejblíž k obydlím.

Jak jsem odhadovala, byla to větší vesnička. Moderně postavená a velice krásná. Domy byly nové a škola s kostelem tomu vnesli starodávné krásy. Dokonalá souhra starého a nového. Nechápu, jak může být něco tak hezké, blízko něčeho tak strašného.

Nejspíš bylo hodně brzo ráno, protože nikdo nebyl venku. Slyšela jsem jen zpěv ptáků, kteří mi poletovali nad hlavou, občasné zamňoukání, nebo zaštěkání ze dvorků.

Rozhodla jsem se, že poběžím k nebližšímu domu se studnou. Ten nestál ani moc daleko, takže bych tam nepozorovaně mohla být v mžiku. Jen si naberu vodu a rychle zmizím. Potom se sem můžu vrátit. Ale zatím nebudu nic riskovat.

Hluboce jsem se nadechla a vydechla. Vykročila jsem zpod stromu. Směrem ke studni. Nic se nestalo. Udělala jsem další krok. Zase nic.

Dodala jsem si odvahy a pomalu se přesouvala k domu. Už jsem za sebou měla půlku. Už mě dělilo jen deset kroků. Devět. Osm. Sed. Šest. Pět.

Když už jsem skoro byla u studny, zbývali dva kroky, něco mě z boku povalilo na zem.

Než jsem se stačila vzpamatovat, ležela jsem přišpendlená na zemi a nade mnou se tyčil nějaký kluk. Držel mi ruce za hlavou a nohy mi přidržoval na zemi. Nemohla jsem se ani hnout.

Usmíval se na mě, ale v očích jsem mu viděla, že je připraven kdykoliv zaútočit. Kdybych proti němu něco zkusila, okamžitě by mě omráčil, ne-li zabil.

,, Nevypadáš ani trochu nebezpečně. Spíš jako mátoha." Prohodil kluk a zasmál se.

Zvedl se ze země a otřepal si ruce o kalhoty. Nevěděla jsem, co od něj čekat, tak jsem zůstávala na zemi, neschopná se pohnout.

Podíval se na mě s povytaženým obočím.

,, To tam hodláš na té zemi ležet do té doby, než tě někdo objeví, nebo se zvedneš a půjdeš semnou?" a s těmi slovy mi podal ruku, s kterou mě vytáhl na nohy.