Žár zelených očí - 5. kapitola

Pátá kapitola

Když se holky převlíkli do normální oděvu, který jsme měli my všichni, vyšli jsme ven za Tillem. Všimla jsem si, že dneska vypadá zvlášť zachmuřeně a naštvaně. Možná se s někým během noci pohádal. Ale naštvaní lidé většinou bývají nepozorní, což je pro mě plus. Dneska se musím pokusit něco zjistit.

Till nás vedl chodbou, kterou jsme ještě nikdy nešli. Vůbec jsme se nestavili na snídani, to jsem připisovala testování, Testy se většinou dělají na lačno. Ale připadalo mi divný, že tudy jdeme jenom my. To tady nejsou další noví, to už jsou všichni otestováni? Myšlenky se mi míchali hlavou a vůbec jsem si neuvědomovala cestu. Až když se Till zastavil, zjistila jsem, že stojíme před obrovskou síní s děsivými přístroji.

Síň mohla být velká jako škola, nedohlédla jsem na konec. Každý zvuk se rozléhal místností a odrážel se od holých stěn. Na každé straně stály přístroje, který vypadali jako na odběr krve, a tvořili takovou uličku. Vypadalo to strašidelně a já nechtěla tou uličkou jít. Věděla jsem, že tam dál, co máme namířeno, není nic dobrého.

Mezitím co jsme se s holkami rozkoukávali, přišel k nám nějaký muž. Měl dlouhý bílý plášť, roušku a nějakou divnou čepici. Nebylo mu skoro vidět do obličeje, až na oči. Měl je samozřejmě zelené. Je tu vůbec někdo s jinou barvou očí? Muž vypadal jako doktor, ale nepůsobil takovým tím milí způsobem, že se všechno vyřeší. Tenhle působil dojmem, buď se zařídíš podle mě, nebo zemřeš.

,,Ahoj, já jsem doktor Michaell a dneska vás mám testovat. Když nebudete protestovat, bude to rychlé a málo bolestivé, ale pokud budete protestovat, čekají vás hodiny v bolestech a to si opravdu nepřejete zažít" řekl nám hned na úvod. Není nad upřímnost lidí.

Zděšeně jsem se podívala na Tilla. Přece nás tady nemohl nechat s tímhle bláznem. Co když nás zabije? Ale Tillovi to bylo nejspíš ukradený, protože se otočil a odešel.

,,Tak pojďte děvčata. Začneme jednoduchými testy." Řekl a vedl nás dál do místnosti.

Připadal jsem si hrozně malá, když jsem procházela kolem těch přístrojů, které byly dvakrát větší než já. A všude bylo tolik hadiček, bůh ví, k čemu všemu sloužili.

Došli jsme, až k bílým lůžkům. Doktor, jestli se mu tak dalo říkat, já bych ho spíš nazvala řezník, nebo nějak podobně, nás požádal, ať si každá sedneme na jedno lůžko.

Proběhla normální kontrola, co jsem musela podstupovat každý rok u dětského lékaře. Změřili mi tlak, změřili teplotu, zkontrolovali krk a uši a další kraviny. Věděla jsem ale, že přijde něco horšího.

,, Tak holky, první část máte za sebou, ani to nebolelo že? Já si teď musím dopředu pro nějaké věci a vy tu pěkně zůstanete a ani se nehnete. Jestli jo, budete litovat." S těmi slovy odkráčel pryč.

Okamžitě jak jsem ho ztratila z očí, slezla jsem z lůžka a začala všechno prozkoumávat. Ale Rachel se to asi moc líbilo a vyjela na mě.

,,Co si sakra myslíš, že děláš? Chceš, aby se nám něco stalo? Jestli tobě to je jedno, tak nám teda ne. Nebudeme trpět za tvoji blbost. Teď se okamžitě vrať na lůžko a nehýbej se."

Tak tohle jsem od ní nečekala. Vypadala na slušnou holčičku, co se nikdy nerozčiluje, ale teď na mě křičela docela obstojně, až jsem se bála, aby to náš pan doktůrek nezaslechl.

,,Rachel, poslouchej. Tady se děje něco nekalého. Něco špatného. A já na to musím přijít. Nemůžu tady čekat s rukama složenými v klíně a koukat jak umíráme, nebo co se s námi sakra děje. Takže teď zavři ty i tvoje kamarádka oči. Já se schovám a vás nebude moc nikdo obvinit, že jste lhali."

Nečekala jsem, že by mě mohla Rachel poslechnout hned. Ale opravdu zavřela oči a Juliet taky.

Rychle jsem se rozhlídla. Doktor šel dopředu, takže já musím dozadu. Rychle jsem se vydala dál chodbou a hledala jsem vhodný úkryt. Nesměl mě nikdo najít, na tomhle už závisel život. Když jsem si to uvědomila, srdce mi začalo splašeně bít na poplach.
Když už jsem byla dostatečně daleko od holek, ale stále tak blízko, abych je viděla, koukala jsem se po něčem k úkrytu. Byli tu pořád jen ty přístroje, ale když jsem si je pořádně prohlídla, zjistila jsem, že u každého druhého je velká bedna, za kterou se dá schovat. Nejlepší bylo, že přístroje byli u zdi, a mezi bednou a zdí byl prostor. Rychle jsem se k tomu vydala a vecpala jsem se tam.

Bylo to fantastické. Všechno jsem odtud viděla a nikdo neviděl mě. Dokonalá skrýš.

Doktor už se vracel k holkám. Když zjistil, bylo to téměř okamžitě, že tam nejsem, děsně se rozzuřil. Úplně zčervenal a, i když jsem ho neslyšela, ale domyslela jsem si to, děsně nadával.

Řval na holky a všude mě hledal, ale nenapadlo ho jít dál než na deset metrů. Myslel si, že jsem malá naivní holka, a že mě hned najde. Ale asi se spletl. Když mě ani po půl hodině nenašel, rozhodl se pokračovat v testech na holkách. A to jsem právě potřebovala.

Doktor vzal injekční stříkačku, kterou si donesl zepředu a bodl ji Rachel a Juliet do předloktí. Holky se napřímili a obě zavřeli oči. Nehýbali se a ani nedýchali, ani já nedýchala. Na jeden okamžik jsem myslela, že umřeli.

Ale pak se prudce nadechli a otevřeli oči. Jestli si myslíte, že jste viděli něco strašidelného, tak se mýlíte. Tohle bylo horší. V jednu chvíli vidíte dvě normální holky, v druhé si myslíte, že umřeli a v třetí se z nich stanou zrůdy.

Poznala jsem to hned. Teď byly jako všichni ti ostatní. Oči jim nepřirozeně svítily, pohled měli prázdný, hýbali se a poslouchali jako roboti. Teď jsem byla nesmírně ráda, že jsem utekla a schovala se. Kdyby to do mě píchli, už bych se odtud nedostala a byla bych jako oni.

Tělem mi projela hrůza. Takový kousek jsem byla od něčeho horšího, než je smrt. Jedna blbá volba a bylo by po mém pravém já. Ale teď jsem měla větší problém. Jak se dostat do pokoje a přesvědčit všechny, že jsem byla testována?

Doktor mě určitě hned nahlásí a všichni budou vědět, že jsem vzpurná, odhodlaná bojovat a netestovaná.

Jak se s téhle šlamastiky dostanu? K tomu, abych všechny přesvědčila, že jsem byla na tom divným testováním, budu muset použít všechny svoje schopnosti. Jen doufám, že mi to vyjde. Jinak jsem v háji a druhou možnost mít nebudu.