Žár zelených očí - 3. kapitola

3.kapitola

Probudila jsem se ve svém novém pokoji, který nám včera přidělili. Hned po tom, co nás donutili jíst nějakou hnusnou břečku. V pokoji jsem nebyla sama, byly tam Rachel i Juliet, ale obě spaly. Ten včerejšek je zmohla a nejspíš si mysleli, že teď se všechno uklidnilo a všechno bude v pořádku.

Ale já jsem si to rozhodně nemyslela. Je tu něco špatného, moc špatného. Visí to ve vzduchu, ale jako by si toho nikdo nevšímal. Ty děti... Včera jsem si všimla, že toho moc nenamluví. Spíš vůbec, jen odpovídají na otázky svých dozorců. Zjistila jsem, že každý pokoj má svého dozorce, který je hlídá na každém kroku. Nás dozorce je Till. Prý má za úkol nás chránit a zabránit v útěku, ale podle mě je v tom víc. Ještě nevím co, ale brzy na to dojdu. Tohle si nenechám líbit.

Potichu jsem se zvedla z postele, abych nevzbudila svoje spolubydlící a pomalu došla ke koupelně. Včera jsem neměla čas si nás pokoj prohlídnout. Koupelna byla malá, ale vypadala útulně. V rohu malý sprchový kout, vedle záchod a naproti byli dvě umyvadla a nad nimi obrovské zrcadlo, které bylo přes zbytek zdi. Zbylé zdi byli obložené modrými kachličkami a v koutě leželi modré ručníky. Vypadalo to tu jako milé místo. Kdybych byla někde jinde, určitě by se mi tu líbilo, ale teď jsem si nemohla dovolit, aby se mi někde zalíbilo.

Prohledala jsem celou koupelnu, jestli tam nejsou nějaké pasti, nebo kamery. Nic jsem nenašla, tak jsem se v relativním bezpečí osprchovala. Bylo to uvolňující. Cítila jsem se, jako by všechny problémy odplouvali i se špínou někam daleko. Aspoň na chvíli jsem zapomněla na ty hrůzy a uvolnila se. Pořádně jsem se omyla a namydlila vlasy. Když jsem vycházela z koupelny, měla jsem pocit, jako kdyby mi svět ležel u nohou.

Ten povit byl sice jen na chvíli, ale i tak to bylo super. Spolubydlící už vstaly a povídali si. Jak mě uviděli, zúžili se jim jejich očí zlostí. Nechápala jsem proč.

,, Kde jsi sakra byla?" vyjela na mě Rachel.
,, Kde bych měla být, ve sprše. Proč?" odpověděla jsem s předstíraným klidem. Ta holka je děsná.
,, Vůbec tě nezajímá, že se ti mohlo něco stát a my by jsme za to byli potrestané, že?" rozčilovala se dál.

Aha, tak o tohle jim jde. Nechtějí být potrestané. Nejspíš chtějí být mazánci, aby je měli všichni rádi a zacházelo se s nimi co nejlíp. Jen jsem neurčitě pokrčila rameny a odšourala se ke své posteli.

Podívala jsem se na budík, co byl na stole. 6:50. Včera nás řekli, že budíček je v sedm, snídaně o půl osmé a povinné shromáždění o osmé. Mezitím jsem si měli uklidit pokoje a provést hygienu. Jednu věc už mám hotovou, takže místo toho budu moct dělat něco jiného.

Přesně v sedm na dveře někdo zaklepal, nečekal na pozvání a vkročil do pokoje. Byl to Chris a v závěsu za ním byl Till.

,,Ahoj děvčata. Dneska je Váš první den, takže Vás tady provedu, všechno vás ukážu a strávíte příjemný den se mnou. Jak vidím, tak už jste vstali a Liz už je aji umytá. Super. Nebojte, za chvíli určitě tak brzo vstávat nebudete," po té poslední větě se tak tajemně usmál, až mě zamrazila v kostech. "a teď do práce. Ve skříni je pro vás nachystané oblečení, které si teď oblečete a až budete, vyjdete před pokoj, hned na Vás budu čekat." s tím se otočil a vyšel ke dveřím.

Holky se okamžitě rozeběhli ke skříni, že musí ulovit co nejlepší oblečení. K jejich smůle, jsme měli všechny to stejné. Modré, dlouhé kalhoty na zavazování a k tomu tmavě modrou halenku. Oblékli jsme se, a pomalu vyšli na chodbu.

Vůbec si nepamatuji včerejší cestu k pokoji, takže teď jsem se pozorně rozhlížela, i když nebylo moc k vidění. Chodba byla celá z šedého kamene a byla tady zima. Vypadalo to tu jako v kobce a dokonce to tu i tak smrdělo.

Chris se na nás zkoumavě podíval, pokrčil rameny a šel pryč. Till do nás strčil a naznačil, že máme jít za ním. Cesta byla rychlá, ale snadná. Jen jednou jsme odbočili doprava a nacházeli jsme se ve velké místnosti, která sloužila jako jídelna.

Bylo tu rušno, ale ticho. Děti si razili cestu ke svým stolům, ale nebavili se mezi sebou. Nikde se neozýval žádný smích, žádné drbaní, ani nadávky. Občas jen někdo zakašlal.

Když jsme vešli, všichni se po nás ohlédli, ale rychle sklopili oči, jako by se nás bály, nebo spíš Chrise.
,, Tohle je jídelna. Každý tu má svoje místo, které je mu přiděleno. U stolů se sedí podle barvy. Vy jste modré, takže vás stůl je tam v pravo v rohu s ostatními modrými. Místo sezení je určeno číslem. Liz ty jsi 26, Rachel 27 a Juliet 28. Číslo je napsané na místech. Tak šup, jděte si sednout." nechal nás tam takhle zmatené stát a sám odešel na svoje místo.

První jsem se vzpamatovala já. Rychle jsem přešla k našemu stolu a podívala se na sedací čísla. Byli napsané na opěradlech židlí a hned jsem našla to svoje. Usedla jsem vedle holky s černými culíky. Usmála jsem se na ni, ale ona odvrátila zrak. To už se i Rachel s Juliet překonali a sedli si za námi. Chvíli jsme jen tak seděli a civěli. Najednou jsem uslyšela ránu a do jídelny vpadly kuchařky. Systematicky nám podávali misky s jídlem a všechny děti se do toho hned pustili.

Když to dali přede mě, myslela jsem, že si snad dělají srandu. Zase to byla ta hnusná kaše ze včerejška. Ohlédla jsem se po ostatních, ale nezdálo by se, žen jim to vadí. Jim, ale nevadí nic. Jsou jako zombíci. Rychle musím vymyslet, jak od tu utéct, protože jinak se ze mě stane to stejné.

Po jídle jsme vyšli ven. Šli jsme dlouho a tolikrát jsme zahýbali, že bych se určitě ztratila, kdybych to měla jít sama. Venku se od nás Chris oddělil a šel si stoupnout na vyvýšené místo, odkud na nás mluvil už včera. Všichni se postavili kolem něho a čekali.

,, Takže, začneme výsledky. Tento týden vyhrál tým červených, takže dostávají obvyklou odměnu." čekala jsem, že se odněkud ozve radostný pokřik, nebo něco, ale pořád bylo to hrozné ticho. " A nejhůř se umístili oranžový a všichni víme, co oranžový teď čeká. Limity byli všechny splněny, ale jen tak tak, takže doufám, že příští týden budete lepší, nebo Vás bude čekat trest, všechny! A teď milejší zprávy, včera k nás dorazili tři nové tváře, které si přidávají k týmu modrých. Zatím nic nevědí a tak to i zůstane." po všech se varovně podíval.

Nic z jeho proslovu jsem nechápala. To se tady hrají nějaké hry? Hry, které jsou důležité a kdo prohraje, tak je trestaný? Tak to je teda super. To se budu muset snažit, protože opravdu nechci, abych byla v týmu, který prohraje. Nechci zažít jejich trest, ať je to cokoliv.

,, Melanie?" zavolal do davu a hlavu zvedla blondýnka s kulatým obličejem. Vypadala tak na 14.
,, Melanie, ty zařídíš, aby holky zítra hned po snídani, šli na testy. Domluvíš obecné testy a hlavně krve. Musíme přece vědět, zda jsou naše kamarádky zdravé a schopné mezi nás zapadnout. A tím naše shromáždění pro dnešní ráno končí. všichni do práce a uvidíme se večer." ukončil svoji řeč, slezl ze stupínku a vydal se za námi.

,,Jak se Vám líbil můj proslov holky?" zeptal se s úsměvem.

Po pravdě se mi vůbec nelíbil. Měla jsem z něj husí kůži. Nevím, co se tady děje, proč jsou všichni jak chodící mrtvoly a proč všichni máme zelené oči. Něco tady nehrálo a dál se mi nelíbila představa nějakých testů. Co to sakra zase má být? Nechci se nechal zkoumat. Co když je to kamufláž a vymyjí mi tam mozek, jako všem ostatním? Ještě dnes si musím s někým promluvit. Nebo něco zjistit. Cokoliv, co by mi pomohlo.