Psychopati - 4. kapitola

4. kapitola

Když jsem šla po schodek k našemu pokoji, začala jsem se cítit trochu nervózně. Co když se nebudeme kamarádit a budeme spolu "bojovat"? Chtěla bych se s ní kamarádit, ale až do teď jsem nikdy s nikým nebydlela. Nevím, jak to bude probíhat. Nevím, jestli mi bude vadit, že už nemám pokoj pro sebe. Ale doufám… Doufám, že to bude všechno ok.

Před dveřmi do pokoje jsem zaváhala. Zhluboka jsem se nadechla a vzala za kliku. Modré stěny, které jsem uviděla jako první, měli uklidňující účinek. Ty stěny byly moje jistota. Až teď jsem si ale uvědomila, že třeba nemá ráda modrou. Trhaně jsem se nadechla. Ani jsme se neseznámili a já už to kazila.

Rozhlídla jsem se po pokoji. Moje spolubydlící seděla na posteli a koukala do svého kufru. Seděla ke mně otočená zády, takže jsem viděla jen její havraní vlasy, které ji splývaly do půlky zad. Měla krásné vlasy. Ne jak já. Já měla kratší červené, které byly pořád zacuchané, a pořádně se s nimi nedalo nic dělat.

Holka se na mě otočila. Ani jedna jsme nevěděli co říct. Jen jsme na sebe mlčky dívali. Nevím, co si mám o ni myslet. Nepůsobila zrovna mile, ale ani nijak odpudivě. Ale nebudu soudit na první pohled.

Ta holka byla stejně vysoká. Byla hubená, ale s dobře tvarovanou postavou. Určitě sportovala, protože pod kalhotami se ji rýsovaly obrysy svalů. Taky jsem ráda sportovala, ale nikdy jsem nedosáhla takových úspěchů. Možná proto, že jsem měla až moc ráda jídlo. Měla obyčejné černé triko a modré kalhoty. Neformální oblečení, které ji nijak necharakterizovalo. V obličeji byla bledá. Spolu s vlasy to tvořilo kontrast, ale jí to prostě slušelo. Většina lidí by vypadala jako smrtka.

Když jsem si ji tak prohlížela, tak se mi nezdála zas až tak špatná. Možná bychom opravdu mohly být kamarádky. Zajímalo by mě, co si myslí ona o mně. Chtěla bych ji vidět do hlavy, jaký obraz si o mě vytváří. Jsem sice hubená, ale taková rosolovitá. V obličeji jsem byla obyčejná. Prostě průměrná holka, které si moc lidí nevšimne. Prostě průměr.

Rozpačité ticho přeruší až vychovatelka. "Tak děvčata, já Vás tu nechám teď o samotě, abyste se mohly seznámit." Řekla a odešla s úsměvem. Věděla jsem, co ten úsměv znamená. Ta holka se ji zamlouvala. Dost.

"Já jsem Saša." Představila jsem se. Usmála jsem se na ni, aby si nemyslela, že jsem nějaká nabručená holka.
"Tifani." Odpověděla a úsměv mi oplatila. Sice trochu nesměle, ale aspoň něco.

To nejhorší jsme měli za sebou. Ležérně jsem si lehla na postel a koukala, jak si Tif začala vybalovat věci. Neměla jich moc. Zabrala se vším všudy půlku skříně a jen jednu poličku v koupelně. Já na rozdíl od ní měla hrozně moc věcí, možná bych ji mohla nějaké půjčovat, kdyby chtěla.

"A za co tady seš?" zeptala jsem se. Snažila jsem se zapříst rozhovor a dozvědět se o slečně tajemné něco víc.

"Agrese. Mlátila jsem lidi a matka to se mnou už nevydržela. Zavolala sem, aby se mě zbavila." Odpověděla stručně. Snažila se to říct, co nejvíc normálně, ale v hlase jsem slyšela bolest. "Co ty?"

"Sebepoškozování a pokusy o sebevraždu. Jsme tu už od mala. Naši mě sem šoupli při mém prvním záchvatu a od té doby se neukázali. Vyrůstám tady. Tohle je můj domov." Když jsem ji odpověděla, uvědomila jsem si, jak je to strašně dávno, co jsem rodiče viděla. Takových deset let to už bude.

Tifani jen neurčitě zamručela a otočila se zpátky ke kufru. Nevěděla co na to říct. Já ze začátku taky nevěděla. Ale člověk si za čas zvykne a naučí se fráze, které jsou potřeba.

Dívala jsem se na ni, jak vybalila poslední kousky z kufru a strčila si je do zásuvky k posteli. Potom jen mlčky koukala do stěny a nic neříkala. Tak takhle jsem si to nepředstavovala. Jsem od přírody upovídaný člověk a tohle ticho mě ničí.

"Určitě máš hlad. Nechceš se jít se mnou nasvačit?" nadhodila jsem a doufala, že opravdu půjde. Bylo by fajn se aspoň trochu seznámit. A v jídelně teď bude hodně lidí, takže ji budu moct představit víc lidí odsud.

Zvedla jsem se z postele a přešla jsem ke dveřím. Dala jsem ruku na kliku a čekala. Tifani se na mě otočila a usmála se. Přikývla a přišla za mnou. Společně jsme vyrazili do jídelny.

Po cestě jsem se dozvěděla pár informací o ní. Bylo snazší si povídat za pochodu. Tifani byla jedináček. Měla ráda modrou barvu a ty stěny se ji líbila. Když jsem ji říkala, že jsem si je malovala sama, nevěřícně na mě koukala. Jako by nikdy neviděla holku malovat. Já jsem ji na oplátku řekla moje nejoblíbenější písničky. Jak jsem zjistila, měli jsme společný hudební vkus.

Ve frontě na jídlo, kde jsme čekali na přísun svačiny, jsem si uvědomila, že se mi líbí. Ta holka v sobě měla osobní kouzlo, kterému nešlo odolat. I když měla občas prudší reakce, byla fajn. Už jsem se nemohla dočkat, až ji poznám blíž.

Nandali jsme si jídlo na tác-a že si toho Tif nandala-jsme se usadili k našemu stolu. Většinou jsem tu sedávala já, Adam, Sarah a Mel. A teď tu s námi byla i Tifani. Všichni se jí představili a chovali se k ní v rámci možností mile. Jen moje nová spolubydlící byla trochu zamlklá.

"Hej Tif, připadáš mi divná. S tebou něco je?" zeptala se ji Sarah.

Sarah byla pověstná svojí upřímností, s kterou se věčně dostávala do průšvihů. To co měla na jazyku, to prostě řekla nehledě na následky. Ale v duši to bylo hodná holka a nikdy nechce nikomu ublížit.

Na paměti mi vytanula její důvod tady. "Agrese" řekla, když jsem se ji zeptala, proč je tady. Sakra. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat uslyšela jsem tupou ránu.

Všichni se teď dívali k nám ke stolu. Dlouho se tu nestalo, že by se tu někdo popral. Sarah zaraženě koukala na tu holku, co ji právě uhodila. Nevím, co se jí honilo hlavou, ale byla úplně zaražená. Nezmohla se na jakýkoliv odpor. Zato Tif vypadala v pohodě.

Zvedla se ze židle a odešla z místnosti, jako by se nic nestalo. Nikdo ji v tom nebránil, ani vychovatelky ne. Všichni jen koukali na záda moji odcházející spolubydlící. Tak tohle bude ještě zábava, pomyslela jsem si.