10. kapitola
Pohled: Saša
Pořádný zatřepání mě probudí ze spánku. Zrovna se mi zdál tak krásný sen o louce plné vlčích máků, kde byl klid, když mě musel někdo mě vzbudit.
Pomalu, rozespale otvírám oči.
"Áááá…" zaječím.
První co totiž uvidím je Tifanin obličej tak deset centimetrů od mého. A věřte mi, že ji po ránu hned nad sebou vidět nechcete.
Rychle sklapnu, ale srdce mi buší pořád jako splašené. Takový šok po ránu určitě není zdravý.
"Přece nejsem ani po ránu tak hnusná, abys musela řvát, jako kdyby tě na nože brali ne?" zeptá se Tif se smíchem.
Haha. Ty její vtípky. A budíčky. Už týden je se mnou na pokoji a na každý den si nachystá jiný budíček, který mě zaručeně pobere.
"Ummm." Zamručím směrem k ní. Ale z postele nevylézám. Dneska mám totiž schůzku s doktorem, což znamená… Žádná ranní rozcvička! To bych brala každý den, ale bohužel doktor si nás volá jen občas.
"Tak mákni ty lenochu!" zavolá na mě z koupelny.
Za chvíli vystrčí hlavu ze dveří, a když mě vidí stále přikrytou pod peřinou, udiveně na mě kouká se zdviženým obočím a s kartáčkem v puse.
Působí hrozně komicky a já se začnu neovladatelně smát.
"Fem ráda, že fem ti k smíchu." Zahuhňá a mizí zpátky do koupelny.
Pořád se chechtám, ale taky pomalu vylízám z postele, protože snídani si ujít nenechám.
Pomalu se chystám a směju se Tifani, která zase nestíhá rozcvičku. To bude o pět koleček navíc. Rychle vybíhá z pokoje a já na ni ještě zavolám: "Nevím, kdo je teď lenoch!"
Za ten týden, co tady se mnou je, jsme se hodně skamarádili. Máme podobný názory, milujeme stejný jídlo a jsme si celkově dost blízké. I přes to, že mě občas dost štve, například těmi budíčky, tak ji mám ráda. Nedokážu si teď představit, že by odešla a já bych tu zůstala sama.
Než se naděju, je čas na snídani. Rychle se ještě upravím a běžím do kuchyně. Po cestě se střetnu s Tifani, která je zpocená od hlavy až k patě.
"Tak kolik?" zeptám se se smíchem.
"Máš dneska nějakou dobrou náladu ne? Deset" zabručí v odpovědi.
Opravdu mám dneska dobrou náladu. Až na to nepříjemné vzbuzení se mi dnešek líbí. Tak skvěle jsem se už dlouho necítila.
V jídelně si nabíráme jídlo a já se znovu divím, kolik toho Tif sní. A přitom je tak hubená! S tácy si to dereme k našemu stolu. Samozřejmě už tam všichni jsou. Nevím, jak to děláme, že jsme vždy všude poslední. Asi skrytý talent.
"Zdarec vespolek." pozdravím vesele.
Sarah jen pozvedla obočí a mou veselou náladu ignorovala. Poslední dobou mě úplně ignorovala, ale nehodlala jsem to řešit.
"Ahoj krásko." Odpověděl mi jako jediný Paul. "Co že máš dneska tak dobrou náladu?" podiví se s úsměvem.
"Jen ták. Nemůžu?"
"Jasně že jo. Ten úsměv ti děsně sekne." Odpovídá a sladce se na mě usměje.
Ach Paul. Jsme už dlouho kamarádi, ale on chce v poslední době víc. Pořád se mnou flirtuje, dolézá za mnou, ale já nevím, jestli se mi to líbí. Mám ho ráda, ale hlavně jako kamaráda. Nevím, jestli bych s ním mohla chodit. Hlavně když vím, čeho je schopen.
Nekomentuji jeho poslední narážku a pouštím se do jídla. Dneska mám vajíčka se šunkou. Občas sama sebe nechápu. Například teď. Jak můžu mít na snídani vajíčka? Dřív se mi i jen z toho pomyšlení zvedal žaludek.
Hovor kolem mě plynul a já se na všechny usmívám jak idiot. Je krásný se dívat, jak se lidi kolem mě mají rádi. Pošťuchují se, dělají si naschvály, ale nedali by na sebe dopustit. A Tifani teď patří mezi ně.
Zakaboním se. Myslí mi projede temná myšlenka. Až moc dobře a rychle tu zapadla.
Rychle tu myšlenku zaplaším a dojídám snídani. Se všemi se loučím a odcházím od stolu. Odnáším tác a mizím z jídelny, kde je to jak v úlu. A teď hurá za doktorem.
Když klepu na dveře, hned se ozývá tiché dále. Doktor už mě čeká, připravený se svými miliony otázkami. Pro sebe si usměju. Jsou zvědavá, co si na mě vymyslel dneska.
"Dobrý den doktore." Pozdravím tiše a sedám si do křesla naproti jeho.
Doktor má velmi příjemně zařízenou kancelář. Uprostřed béžové místnosti má čtyři křesla a sedačku. Tady si vždy povídá s pacienty a snaží se jim dopřát co největší pohodlí. V místnosti je ještě malý stolek s počítačem, který stojí úplně v rohu. Myslím, že na něm doktor moc nebývá. Nemá rád tyhle vymoženosti dnešní doby.
"Ahoj Sašo. Tak jak se dneska máš?" pozdraví a zdvořile se zeptá na moje rozpoložení.
"Dneska se mám skvěle." Odpovídám vesele.
"Tak to jsem upřímně rád. Takže ti snad nebude vadit dnešní téma." Říká a zkoumá můj výraz. Ten totiž pohasíná. Doktor to řekl takovým tónem, jako by se mi to téma líbit nemělo.
"Hmm… O co půjde?" zeptám se se zdviženým obočím. Teď jsem opravdu zvědavá, o co půjde.
"O tvoji spolubydlící Tifani." Odpovídá.
Tak už vím, proč naznačoval, že se mi to nebude líbit. Tohle se mi totiž opravdu nelíbí! Všude pořád mluvím jen o ní. Čekala jsem, že s doktorem se budu věnovat mě. Pouze mě!
"A nešlo by něco jiného?" zeptám se s nadějí v hlase. Ale vím, že je to marné. Jak si doktor vezme jednou do hlavy, nepustí to.
"Myslím, že ne. Proč se ti o ní nechce mluvit?" odmítne moji žádost a ptá se dál.
"Proč? Vy se mě ptáte, proč se o ní nechci bavit? Protože se o ni baví všichni. Je to pořád Tifani tamto a Tiafani tamhle to. Mám ji ráda, ale nepotřebuji o ní slyšet úplně všude. Je to jako by představovala dokonalost. " vypěním a skoro to křičím na doktora. Ten jen pozvedne obočí a něco si zapíše.
"Takže tebe štve, že se o ni všichni baví? Ale vždyť to bylo jasné. Je nová, hned si našla kluka, je normální, že bude chvíli středem pozornosti." pokračuje dál.
Na Adama jsem skoro zapomněla. Oni dva jsou fakt teď spolu. Když jsem se to dozvěděla, málem mě trefil šlak. Jak se mohli dát ti dva dohromady za pouhé tři dny? A přitom Tif ani netuší, proč tu Adam je.
"Já vím! Jenže ona je všude! Všichni se baví jen o ní. A o Adamovi. Pořád se jen řeší, kdy ji to řekne. Kdy se rozejdou, jak dlouho spolu vydrží. Neřeší se nic jiného! A přitom jsme se dřív bavili o všem. Ale to bylo předtím, než došla." Rozčiluji se dál. Myslím, že kdybych se uklidnila, tak hrozné věci bych neříkala, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat.
"Takže bys chtěla, aby odešla?" zeptal se doktor dál. On si nedá prostě pokoj. Musí se v tom dál šťourat.
"Ne! Já nevím. Nevím, co chci. Já si jen přeji, aby se to všechno uklidnilo." Zašeptám a rozbrečím se. Nevím, kde se to ve mně bere, ale slzy si najednou najdou cestičku ven a já brečím jak malé dítě.
Doktor mě obejme a sedíme tak, dokud se neuklidním.
S napuchlýma očima se zvedám a odcházím. Ani nepozdravím. Nepoděkuji. Jen prostě odejdu do svého pokoje, kde se s dalším výbuchem pláče hroutím do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat